V.Dyk - seminárka

Viktor Dyk

 * 31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka
 + 14. 5. 1931 ostrov Lopud (Jugoslávie)

Příslušník generace buřičů (anarchistů), které dal i název svou básnickou sbírkou Buřiči. Básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny), ironický či satirický polemik. Dílo, charakteristické slohem strohé symbolické zkratky, uplatnilo svůj ústřední motiv sváru mezi ideálem a skutečností nejdokonaleji v poezii (politické a intimní lyrice, epických skladbách).

Anarchismus je myšlenkový a politický směr vycházející z myšlenky neomezené svobody jedince, odmítající autoritu státu a společenských organizací.

Nejvýznamnějšími osobnostmi této skupiny literátů byli V. Dyk, F. Gellner, F. Šrámek,

K.Toman, K. Hašek, P. Bezruč a S. K. Neumann. Tato generace již neodmítá tvorbu starších

autorů (např. lumírovců). Její poezie je sice i nadále plná pesimismu a tendencí negovat dřívější hodnoty, má však výrazný charakter osobního prožitku a neiluzivního pohledu na skutečnost. Jazyk literárních děl se blíží jazyku hovorovému. Do veršů navíc vstupuje motiv moderní civilizace. U mnohých spisovatelů se projevuje silný antimilitarismus (názor odmítající válku a existenci armády) a zájem o sociální problémy.
 

Životopis

Viktor Dyk zasahoval do mnoha odvětví tehdejšího společenského života. Nebyl totiž pouze slavným českým básníkem, prozaikem a dramatikem, ale byl také novinářem a účastnil se politických rozprav - byl přímým oponentem T. G. Masaryka. Do historie se však také zapsal jako překladatel z němčiny a francouzštiny. Narodil se 31. 12. 1877 nedaleko Mělníku. Jeho otec Václav pocházel z jižních Čech a byl ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkovic; bratr Ludvík (1875-1925) byl činný žurnalisticky, synovec Viktor Kripner, syn záhy zemřelé sestry Hedviky, publikoval několik básnických sbírek.

Na počátku dvacátého století bylo na území budoucí Československé republiky asi 23,4 procenta Němců, a to převážně v pohraničí. V Mělníku, kde blízká národnostní hranice česko-německá (u Liběchova) ho od mládí učinila zvlášť vnímavým pro národnostní otázku, žil Dyk jen do roku 1888, od té doby v Praze (napřed na Malé Straně, od 1904 na Vinohradech). Od září 1888 začal Dyk studovat na gymnáziu v Praze v Žitné ulici, kde již studoval jeho o dva roky starší bratr. Z gymnaziálních profesorů na něj měl největší vliv Alois Jirásek, který zde učil dějepis.

            Vlivem bratra Ludvíka se začal zajímat o veřejné a literární dění, na němž se pak aktivně podílel po celý život zejména spolkovou činností (1896-97 v literárním a řečnickém spolku Slavia, 1897-99 v Intimním volném jevišti, od 1902 v Kruhu českých spisovatelů, od 1903 v literárním odboru Umělecké besedy). Sledoval také soudobé politické dění a zatýkání omladinářů (1893) i následný soudní proces s Omladinou (1894) už prožíval student Dyk jako radikální odpůrce „ztrouchnivělé monarchie“. Tento svůj prožitek z omladinářského hnutí zachytil posléze v románu Prsty Habsburkovi (1925) a v Povídkách Emila Šarocha (1935). Po celou dobu gymnaziálních studií už psal Dyk verše a pokoušel se i o tvorbu dramatickou. Jeho první básnické pokusy vyšly pod pseudonymem Viktor Souček ve Světozoru v květnu 1895 a v červnu 1896 uvedlo avantgardní Intimní volné jeviště v Praze na Vinohradech pod pseudonymem R. Vilde jeho jednoaktovku Pomsta.

Po maturitě (roku 1896) podal Viktor Dyk přihlášku na Právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde už také studoval jeho bratr a oba se velmi aktivně zapojili do spolkového studentského života. Politické události roku 1897 (pád Badeniho vlády kvůli jazykovým zákonům, prosincové národnostní bouře a stanné právo, reakce českých sociálně demokratických poslanců proti státoprávnímu ohražení mladočechů) natrvalo ovlivnily jeho ideologickou orientaci a výrazně se odrazily v jeho literární tvorbě, jak to dosvědčují zejména jeho dva romány Konec Hackenschmidtův (1904) a Prosinec (1906). Od těchto událostí také začal Dykův víceméně rezervovaný vztah k T.G. Masarykovi a jeho politickému realismu, v němž viděl Dyk málo radikální odpověď na požadavky po národní svobodě. Jeho základní literární zázemí v letech 1896-1901 tvořil symbolistně dekadentní okruh okolo časopisu Moderní revue, jehož program ovliv­nil i jeho literární počátky (básnické sbírky A porta inferi (1897), Síla života (1898), Marnosti (1900), i prózy Stud (1900) a Hučí jez a jiné prózy (1903) a rané dra­matické práce).

Od počátku 20. století poznenáhlu sláblo Dykovo sepětí se symbolistně dekadentním programem Moderní revue a prohlubovala se výrazná politič­nost jeho životních i literárních postojů - společného jmenovatele pro svou politickou i uměleckou čin­nost našel v boji za národní samostatnost. I když Dyk složil 8. 7. 1905 úspěšně judiciální zkoušku, čímž definitivně ukončil svá právnická studia, neustoupil na existenčně zajištěnou dráhu právníka (měl být právníkem lobkovického panství), ale stal se noviná­řem; začal působit v Pokrokové revui, jež tlumočila nacionálně protidynastická stanoviska radikálně pokrokové strany. I přes své politické angažmá Dyk rozhodně nezanedbává literární tvorbu - v roce 1905 vyšla jeho satirická básnická sbírka Satiry a sarkasmy a značného ohlasu dosáhla Milá sedmi loupežníků (1906). V roce 1907 také vyvrcholil Dykův předváleč­ný polemický zápas s T G. Masarykem v dramatu Posel, kde se autor pokusil vyslovit svůj protimasa­rykovský soud v závažné otázce o smyslu a pojetí českých dějin. Od roku 1907 také redigoval Lumír (do jehož okruhu patřila většina jeho nejbližších přátel, jako např. H. Jelínek, J. Kamper, R. Medek, F. Skácelík) a od založení (1907) úzce spolupracoval s Vinohradským divadlem.

Dykova předválečná politická aktivita vyvrcholila v roce 1911 členstvím ve státoprávně pokrokové straně, za niž dokonce neúspěšně kandidoval ve vol­bách. (Básnicko-dokumentárním komentářem této činnosti je kniha Prohrané kampaně, 1914.) Svůj prožitek politických zápasů i svou deziluzi z nich vtělil i do dvou závažných literárních děl: do básnic­ké epické skladby Giuseppe Moro (1911) a do svého nejslavnějšího dramatu Zmoudření Dona Quijota (1913).

Od počátku první světové války byl V. Dyk jed­ním z nejvášnivějších bojovníků proti rakousko-uherské politice. Dykův protirakouský postoj se projevoval nejen v žurnalistice, ale prostoupil i veš­kerou jeho básnickou tvorbu, jak je shrnuta v bás­nických sbírkách Válečné tetralogie. Kromě toho začal od 1. 6. 1915 vycházet v Lidových novinách na pokračování jeho román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, jehož otiskování bylo posléze zakázáno s poukazem na to, že se v něm pod průhlednou rouškou kritiky ruských poměrů "hanebně perziflují rakouské poměry". I když byl Dyk kvůli tomu vyšetřován na svobodě, posléze byl, v rámci soustředěné perzekuce proti všem politic­kých odpůrcům habsburské dynastie, zatčen 20. 11. 1916 pro velezradu. Byl uvězněn ve Vídni, v tzv. Věži smrti, kde byli zavřeni největší političtí delikventi (zároveň s ním zde byli uvězněni např. čeští politi­kové K. Kramář, V. Klofáč a A. Rašín); své vězeňské zážitky popsal v deníku Tichý dům (1921). Ve vídeň­ském vězení, sužován obavami z české politické situace, psal poezii - například jeho nejznámější báseň Země mluví, překládal také francouzské prokleté básníky a odtud poslal též svůj podpis pod květnový manifest spisovatelů. Dykovo věznění skončilo 27. 5. 1917, kdy byl pro nedostatek důkazů propuštěn z vazby s tím, že bude další vyšetřování jeho případu vedeno na svobodě. V Praze se Dyk okamžitě začlenil jako žurnalista do politické činnosti na straně nejradikálnější proti­rakouské opozice; od 22. 10. 1917 se stal členem nově vzniklého redakčního kolektivu Národních listů (zároveň s K. Čapkem, K. Tomanem a dalšími).

V této době se Viktor Dyk pokoušel o založení vlastní strany, tzv. spojené státoprávní demokracie, ale po pobytu ve vězení na to již neměl dostatek sil, a proto počátkem roku 1918 vstoupil do nově vzniklé státoprávně demokratické strany, která o rok později změnila název na Československou národně demokratickou stranu; v této politické straně pak básník setrval až do konce života (reprezentoval ji v roce 1918 v Revolučním národním shromáždění, byl stálým členem jejího ústředního výboru a od roku 1925 až do konce života byl národně demokra­tickým senátorem). Jeho politickou publicistiku shr­nuje sedmisvazkový soubor statí O národní stát (1932-38) i jeho dvoudílné Vzpomínky a komentáře (1927) a válečná publicistika Inter arma (1928).

Nově vzniklým státem - Československou repub­likou - se splnil Dykův celoživotní sen. Velmi záhy se však jeho integrální nacionalismus střetl s politic­kou realitou, která neodpovídala Dykovým nacio­nálně vizionářským představám; ostře vystupoval jak proti T G. Masarykovi, tak proti politickým kon­cepcím E. Beneše. (Jeho protimasarykovská opozice vyvrcholila vydáním brožury Ad usum pana prezi­denta republiky v roce 1929.) Pocity osamělosti, hoř­kosti a deziluze ze soudobé politické situace se pro­mítly i do jeho básnických sbírek Podél cesty (1922), Domy (1926) a v neposlední řadě i do jeho závěreč­ného básnického opusu Devátá vlna (1930). Tyto pocity byly ještě násobeny bolestnými ztrátami v rodině - bratr Ludvík zemřel v roce 1925, o dva roky později zemřela Dykovi matka. V roce 1928 se Dyk po sedmadvacetileté známosti oženil s novinářkou a spisovatelkou dr. Zdenkou Háskovou.

Počátkem května 1931 odjeli manželé Dykovi do Jugoslávie na dovolenou, kterou chtěli strávit na ost­rově Lopud v blízkostí Dubrovníku. Druhý den po příjezdu, 14. května, se Viktor Dyk vydal k moři. Na hlavě slaměný klobouk, v ruce hůl, vkročil básník do vody a procházel se v mělkých vlnách nedaleko břehu. Náhle se zastavil a padl do vody. Okamžitě mu byla poskytnuta pomoc, ale vše bylo zbytečné. Jeho život ukončila srdeční mrtvice.

Viktor Dyk je pohřben v rodinné hrobce na Olšan­ských hřbitovech v Praze.

Rozbor děl:

Milá sedmi loupežníků

     Básnická skladba Milá sedmi loupežníků byla vydána r. 1906. Jde o lyrickoepickou poemu, v níž epickou složkou je baladický příběh o lásce (starosvětská balada – poslední verš z předposlední sloky Prologu), žárlivosti, zradě, pomstě a smrti.Celá skladba vyznívá jako básnický symbol Dykovy anarchistické vzpoury vůči společnosti. Najdeme v ní odkaz k preromantismu, ale i rysy romantismu a dekadence. Základním motivem je dualismus – střet snu a skutečnosti. Postavou je dívka (její jméno se nedozvíme), která odešla z domova (lákaly ji dálky, svět) a stala se milenkou loupežníků, aby je nakonec zradila a přivedla na šibenici. V tom byla její zrada za úkladné zavraždění jejího přítele. V baladickém příběhu se po Prologu střídají postavy dívky a loupežníka v promluvách (ve vzpomínkách) v jednotlivých „zpěvech“. V 1.zpěvu slyšíme slova loupežníka a poslední zpěv (závěr skladby) končí promluvou dívky. Místo a čas děje nejsou určeny, nejasné jsou příčiny a souvislosti některých událostí. Hned v Prologu skladby z prvních dvou veršů se hovoří o neznámém datu a místě, i když z dalších veršů můžeme usoudit, že šlo o letní večer někde v pohořích (horách), místě, kde bylo před sedmi lety oběšeno sedm loupežníků. Na toto místo se „ vrací“ loupežník Jaromír (jakoby sám autor, ale zároveň i postava loupežníka ze hry Ahnfrau - rakouského dramatika Franze Grillparzera) a zpětně vzpomíná na jejich popravu (oběšení). Jeho pocity jsou vyjádřením dekadentních nálad (pocit bolesti, síly, ale i radost ze zla – tento verš se opakuje na koncích čtyř po sobě jsoucích slokách. Je vzpomenuto jméno Schillera (snad jako paralela na motiv jeho hry Loupežníci, z níž je vzato heslo jako verš – In tyrrannos!/ Na tyrany!) – což můžeme chápat jako autorovu vzpouru vůči světu. Už samotný obsah prologu nám připomíná také něco známého z Máchova Máje ( příchod na místo popravy, „ztotožnění“ autora s jedním z hrdinů – promlouvající loupežník, vzpomínky - loupežník postrachem lesů …) V celém Prologu se rytmicky opakují stejné verše ve slokách, ve verších najdeme i básnické figury – anaforu (opakování stejných slov na začátku po sobě jdoucích veršů), epizeuxis (opakování stejných slov za sebou ve verši). Prvním zpěvem začíná střídání promluv hlavních postav skladby : loupežníka a dívky. V 1. zpěvu se dovíme o postavení loupežníka, z něhož mají všichni strach – z té hlavy mají všichni strach. Ve 2. zpěvu se seznámíme s dívkou, jíž lákají dálky – Jdu cestou necestou. Dálka mne vábí – a přichází k loupežníkům. Další zpěvy přináší tesknotu nad životem loupežníků, ale i naději, dívka je jejich nadějí na změnu života. Nechybí ani vzpomínka loupežníka na rodiče, ale i motiv nevěry – Nebylas, matko, věrná otci? V 6. zpěvu dívka vítá loupežníky s kořistí – Hle, zlato, šperky. Dobře jest., ale v následném se dovídá od loupežníků o smrti mladíka, kterého milovala – Byl mladý. Bil se. A pak pad. Ve 12. zpěvu se poprvé setkáme s motivem zrady dívky – Volám tě,bože, na pomoc. Jsem hříšnice – ale jak či proč zradila, se nedovíme. 13. zpěv přináší příběh o tom, jak loupežníci chytí pana faráře a chtějí ho pověsit – Strom sobě vyberte, kde se to stane. Oprátka hotová…Jak je to, vzduchem když hruška se houpá, velebný pane? Chtějí vykonat pomstu za útrapy, které na nich kdysi spáchalo panstvo ze zámku, když měli lidé hlad a šli krást a někteří z nich pak byli pověšeni na stromech. Ve 14. zpěvu se vrací motiv zabitého mladíka a dívka se dovídá, že ho zabili sami loupežníci. Následné zpěvy přináší promluvy dívky a loupežníka, vyjadřují jejich pocity vzájemné žárlivosti, ale i pocity strachu jednoho z druhého – Žárlím, jak byly by to ženy x   Já žárlím, milá na ten les…Všech sedm milovat nás máš. Nikoho víc. Nikoho víc...  V 19. zpěvu dívka pláče nad smrtí mladíka, kterého milovala, ale zároveň nebyla schopna ho varovat před loupežníky – Chtěla jsem říci : Smrt čeká v mžiku. Jsem milá sedmi loupežníků. Ve 20.zpěvu nás zarazí sloka – Ty máš nás, milá , všecky ráda.Proč jednoho jsi měla víc? Já zabil svého kamaráda…..A proč jsi zabil kamaráda?. Zde je určitá pochybnost, zda zabitý mladík byl také loupežník (…kamarád…) nebo jen dívčin milý. Pak následuje v dalším zpěvu vyznění pocitů strachu, nenávisti a výčitek ze strany dívky – Nůž blýská v ohni. Bodni jen. Tvé oči divě hledí na mne… Já neměla tě nikdy ráda. 22. zpěv přináší rychlé rozuzlení děje – loupežník pozná, že jsou zrazení – Ne, já jsem poznal žandarma a dívka se přizná ke zradě –…já jsem vás všecky zradila! Poslední 23. zpěv je už jen vzpomínkou dívky na loupežníky, nosí jim na místo popravy květiny, a jako by její láska k nim stále zůstávala – Toužila po tom, aby tu s ní byli stále – Když Kristus Pán noh z mrtvých vstáti, proč vám též toho nedopřeje?! A já vás všechny milovala…mí smutní, krásní loupežníci.   

     Celá skladba má zajímavé členění samotných oddílů („zpěvů“), převažují tři sloky čtyřveršové. Zpěvy, ve kterých se nějakým způsobem posouvá děj příběhu obsahují víceveršové sloky a mění se i jejich počet. Najdeme i pravidelné rýmování – převažuje obkročný rým, ale v delších promluvách je převážně sdružený se střídavým. 

Giuseppe Moro

     Tato báseň byla napsána na jaře 1910. Básník se o jejím vzniku zmiňuje v dopise Hanuši Jelínkovi: „Napsal jsem tu báseň jedním dechem, za dva dny. Je to přes pět set veršů. Povedlo-li se, nevím. Dávno však už mne nic tak nezaujalo prudce. Snad mi bylo potřeba oddechnouti si zase od něčeho aktuálního.“ Knižně vyšla rok poté, 1911, v Praze.

     Děj této epické skladby je situován patrně do 16. století, do éry zámořských objevů. Tři mladí Janované Niccolo, Pietro a Giuseppe Moro chtějí objevit novou zem, aby proslavili sebe i svou vlast.

Báseň má tři části. V první části se z úst G. Mora dovídáme o plavbě tří mladých Janovanů, toužících poznat nové světy : „…odkryjeme světy neznámé … nestaneme v studu před otčinou.“ , ale i o slibu, který si dali, že o cestě bude informovat ten, kdo přežije : „ kdyby bratr mrtev, bez síly…promluví ten, který přežil druhé“ .Zároveň vyznívá i smutek z toho, že G. Moro pochybuje o svém osudu – životě, že on to nebude : „ říkal jsem si: Já to nebudu! , a o osudu nejen lodi, která může ztroskotat, ale i o osudu jich samotných, neboť slyšeli hlas „mořské ženy“ : „ Přibývá řas, které lodi brání..Konec cesty? Všech? Těžko chápat….těla naše ať si zhltne moře… Námořníku, běda! Kudy jdeš, utonulo tisíc druhů jiných…Ze tří jeden jen se navrátí.“ Všichni tři věří, že to bude právě „on“ , kdo se vrátí. Po strastiplných představách trvajících tři měsíce, se nakonec dovídáme o objevení země : „ Užaslí jsme stáli v ranním šeru, žvatlajíce : Země..Na obzoru.“. Další verše jsou radostí i smutkem nad dobytou zemí, které mořeplavci pociťují, stávají se dobyvateli, kteří šíří zhoubu : „Plamen, zkázu šířili jsme vůkol..“, ale zároveň cítí i pýchu a touží býti ctěni vlastí :  „ Nad pýchy jsme stáli propastí. Nestačí nám, že jsme tuto bohy. Chceme býti ctěni od vlasti.“…Jde jako by o rouhání. Ve druhé části vypravěč G. Moro vzpomíná na dobývání nové země, na krutost a svou chladnokrevnost k obyvatelům země, kdy zastřelil divošku : „ …ukázala na mou pušku. Já ji vzal a zastřelil svou družku. Z rozmaru…to nebyl ani hněv…Odešel jsem , nepocítil hoře. Nová země měla tolik krás.“ , zároveň popisuje zpáteční cestu, při které námořníci prožívají velké utrpení, mučí je svědomí, jenž je důsledkem jejich krutého chování k lidem na ostrově : „ Bojíme se. Chvějem. Nikdy klid..Každý večer dí : Co bude příště? Síly bere nám to pomnění…Bude zítra naše popraviště?“ Pomalu se naplňuje věštba „mořské ženy“ a námořníci umírají : „ Vidíme jen, kterak mužstvo řídne..Dobyvatel počínal se třásti. Vše, co bylo, všechno zradilo.“ Také umírá Pietro a Niccolo. Plavbu přežije jen Giuseppe. Třetí část je nejkratší a je jakýmsi shrnutím „cesty“ Janovanů a vyvrcholením celého děje. G. Moro jako jediný přežije a probere se v neznámém klášteře, kde se o něj starají mniši. Snaží se mnichům povědět o nové zemi a o svých mrtvých přátelích, ale nikdo mu nerozumí, ani jeho písemné zprávě, kde i kresbou vylíčil strastiplnou cestu za novou zemí. G. Moro se nevzdává myšlenky, že se jednou vrátí do rodného Janova a podá jeho obyvatelům zprávu o své cestě a o osudu svých druhů : „ Mdlý až padnu, pozdvihnu se znova, slovo svoje půjdu domů říci: Mrtví všichni lodi námořníci. Počet za ně jdu dát do Janova.“S posledním zbytkem sil putuje G. Moro k rodnému Janovu, jak mu velí jeho smysl pro povinnost, jeho odpovědnost vůči budoucím generacím i závazek k dvěma zemřelým druhům : „ Duch je silný, třeba tělo choro. Já tu zbyl, zlým pomíjený časem se svým slabým, chvějícím se hlasem. Unese svůj úkol poutník Moro?“

     Pokud se podíváme na stavbu celé skladby, zjistíme, že v ní najdeme časté básnické figury – anaforu, epizeuxis, opakování celých veršů v různých částech slok, které jsou čtyřveršové; časté oslovování hrdinů, přímou řeč, věty zvolací, tázací; rýmové schéma – abba, ale i různý rozsah částí, z nichž třetí je nejkratší.

      Na závěr lze jen dodat – Giuseppe Moro má tři části, v nichž je básníkův přerod symbolicky pojat jako jakási biblická triáda. Prvá část je prostoupena pýchou jedince, snícího o velikém činu, kterým by proslavil sebe i svou vlast. V druhé části, po objevení nové země, vrcholí opo­jení z nové skutečnosti, zároveň však přichází těžká zkouška zpáteční cesty, která je doslova peklem, z něhož vyjde očištěn prožitým utrpením jediný Giuseppe Moro. Utrpení všech Janovanů je také ­nevysloveně – jakoby důsledkem jejich kolonizátor­sky krutého chování k domorodcům. V třetí části už zůstává samojediný Giuseppe Moro, pro něhož se stalo ztroskotání jakýmsi mravním zmrtvýchvstá­ním a zásadním existenciálním přerodem. Na počát­ku byl Moro sebevědomým conquistadorem, k domovu putující Moro je pokorným a zmoudře­lým poutníkem, pro něhož je služba vlasti tím nejzá­važnějším úkolem.

Epická báseň o Giuseppe Morovi je v podstatě podobenství, zobrazující básníkův přerod od destrukce ke kladu; proto ji lze chápat jako určitý most mezi buřičstvím Milé sedmi loupežníků a auto­rovou uměleckou i lidskou zralostí, kdy se chtěl stát básníkem burcujícím národ k větší aktivitě. Organic­ky tak tvoří Giuseppe Moro spojnici mezi Dykovým raným dílem a budoucími symbolickými objektiva­cemi jeho základní lidské i umělecké problematiky, ať už jde o Zmoudření Dona Quijota, nebo Krysaře.

Když Dyk uvažoval o své tvorbě, napsal o této skladbě: "Giuseppe Moro je závěr baladické trilogie, trilogie revolty a podrobení se. Buřiči žádali formu uvolněnou, a měli ji. Milá sedmi loupežníků žádala formovou rozmanitost, a měla ji. Ale u Mora podro­bení se úkolu žádalo podrobení se formě; touto for­mou mohlo být pouze dvojverší, z něhož vznikla báseň, dvojverší námětu nikoli zevnějšího, ale reka­pitulace mučivých pochyb umělcových a jeho sklo­nění se před kategorickým imperativem uměleckého poslání: ,Jestli slovo / mrtvých neunesu, / moji mrtví umrou poznovu."' (Lumír 1913, s. 275)

Giuseppe Moro se setkal s poměrně malým ohla­sem. V Dyk to konstatoval v Lumíru 1916: "Kritika soudobá ho přešla téměř mlčením. Budiž. Klíč k této knize je v jejím závěrečném čísle... Unese svůj úkol poutník Moro?" O tom, jaký klíčový význam měla tato báseň pro samotného Dyka, svědčí i fakt, že jí věnoval pozornost několik měsíců před smrtí v břez­nu 1931 v přednášce Ovzduší mých studentských románů, když vzpomínal na svou „generaci ztracenců“ z počátku století. „Tolik však mohu říci, že v těch těžkých chvílích posilovalo mě ono poslání, o němž mluví Giuseppe Moro: je třeba donést živým poselství mrtvých.“

Téma skladby objektivuje básníkovu osobní situa­ci, jeho niterný přerod, jejž Dyk sám nejvýstižněji vyjádřil v básni Prolog poetický z 1912:

Jsem změněn, ano. Jiná moje víra.

Mladostí gesto mládí odnáší.

Kdo mnoho popřel, posléze nepopírá.

Když život prchá, je nám nejdražší.

Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,

jež slétla se jak sýčci na věži.

Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.

Pro věk či den? Co na tom záleží?

---------------------------------------------------

Použitá literatura :

Dyk,V. – Pět básnických knih, Lidové noviny, Praha, 2003, 325 s.