Slohové práce

Autorem prací je Martin D. ("zachráněné" slohové práce asi od 6.třídy - po střední školu )

Kovář Jech - K.Purkyně (popis)

Hlavním motivem obrazu je postava sedícího kováře, který čte noviny, které drží v levé ruce. Levá ruka je opřena loktem o stolek, na kterém stojí džbán a sklenice s vodou. Pravá ruka kováře klidně spočívá v klíně. Na stěně za kovářem visí jednotlivé kusy nářadí. Je tam také umístěna police. Na ní jsou svícny, lahve, talíř a hrnek. Nalevo od police visí řetěz. V levé části obrazu tušíme kovářovy pomocníky pracující na kovadlině.

Malíř při malování obrazu využil kontrastu světla a stínů. To je patrné zejména na obličeji kováře, kdy největší intenzita světla vychází z čela kováře a přechází do ztracena přes tvář k bradě. Svou roli hraje i světelná stěna, z níž namalované nářadí vystupuje jako skutečné.

Celkově klidný výraz obrazu na nás působí dojmem určitého vzrušení. Kovářova pravá ruka je zaťata v pěst, jako by chtěla vyjádřit nadšení nad zprávou, o které čte.

Zimní les (líčení)

Všechny listy již opadaly a les přikryla bílá peřina jemného sněhu tvořeného z mnoha malinkých sněhových vloček, které se brzy ráno sypaly z oblohy. Průzračný potůček protékající lesem už zmizel pod pevnou vrstvou ledu a přestal vydávat svůj kouzelný bublavý zvuk. Na sněhové peřině bylo vidět spousty malých i větších stop obyvatel lesa, kteří neulehli k zimnímu spánku a hledali něco k snědku. Po jedněch těchto stopách jsem se vydal. Poznal jsem, že stopy patřily srnci. Chvíli jsem se brodil vrstvou sněhu, než jsem došel na dohled krmelce, u kterého stál srnec, jehož stopy jsem sledoval.Chvíli jsem se ještě mohl na něho dívat, než odběhl do lesa. Pak jsem se šel podívat ke krmelci, u kterého byla spousta dalších stop ve sněhu. Protože byla veliká zima a začaly mně zábst nohy, rozhodl jsem se vrátit domů. Zpět jsem se vydal jinou cestou, abych si vychutnal i další část zimního lesa. Na své cestě jsem uviděl nízký smrkový les, který byl už celý zasněžený. Sníh vytvořil na větvičkách měkkou peřinu, která zakrývala vše zelené. Neměl jsem však čas se zastavit a prohlédnout si smrčky, neboť začalo opět jemně sněžit a já se bál, aby mě v lese nezastihla vánice. Domů jsem došel celý promrzlý a byl jsem rád, že jsem mohl pozorovat krajinu už jen z okna svého pokoje.

Podzimní procházka (líčení)

V sobotu brzy ráno se vydáváme na procházku do krásné a barevné podzimní přírody. Všude kolem nás je spousta krásných barev. Žlutě zbarvené lístky keřů či žlutočervené listy stromů nás doprovázejí na každém našem kroku. Je podzim. I tráva ztrácí svou svěží zeleň a ukrývá se pod slabou vrstvou spadaného listí. Kolem je slyšet jemné cvrlikání ptáků, kteří neodletěli na jih a hledají si svou každodenní potravu

Jdeme se podívat do lesa, který je zahalen v jemném oparu mlhy. V lese teče křišťálově průhledný potůček s malými peřejemi. Na zemi leží sem tam již spadané listí z listnatých stromů, které jako by protkávaly jehličnatý lesní porost. Po chvilce přicházíme k mýtině, kolem které protéká náš známý potůček, ale již se svou dravější silou velkého množství vody, v jejíž cestě stojí jen řada velkých oblých balvanů a na některých místech padlé kmeny stromů.

Ze všech stran na nás doléhá ticho a vidíme, že příroda sama se připravuje na nadcházející zimní spánek. Pomalu je čas se rozloučit s poklidným lesním životem a vycházíme z lesa a vydáváme se k našemu domovu. Sluníčko se již vyhouplo výše nad obzor, přidalo na své intenzitě a přináší nám jeden z posledních pěkných podzimních dnů.

Sněhové vločky (líčení)

Všechny listy již opadaly a podzim předal vládu paní Zimě. Z nebe začaly padat první malinké sněhové vločky, které na zemi hned roztávají a mění se na kapičky vody. Postupně však začíná nápor jemných krajkovaných vloček sílit a na zemi se začne tvořit první sněhová peřina této zimy. I větvičky stromů se brzy obalí sněhem a s touto pokrývkou budou tiše odpočívat celou zimu.Celá krajina se mění a zbarvuje doběla. Armády vloček již obsadily celé okolí a budou se snažit zde udržet svoji vládu až do prvního jarního sluníčka.

Je bohatství hlavní podmínkou štěstí? (úvaha)

Každý člověk touží po tom, aby byl v životě šťasten. Ale v čem hledat onen pocit uspokojení, kterému říkáme štěstí?

Je mnoho činitelů, kteří nás obklopují a činí nás šťastnými. Některé jen na krátkou dobu, např.pěkná známka ve škole.Ta sice vyvolá u jedince pocit štěstí, ale jen na krátkou dobu, než si uvědomí fakt, že musí mít více takových známek, aby dosáhl např.vyznamenání. Jiní činitelé dávají člověku pocit tzv. celoživotního štěstí, např.sňatek, narození potomka,práce, bohatství, sláva a mnoho dalších.

Práce, která se nestává jen životní nutností k vydělávání peněz, ale zálibou, koníčkem, může přinést člověku také pocit štěstí, pocit celoživotního štěstí. Někdo se cítí šťasten, když vyhraje v loterii nebo když získá nějaký majetek. Je prostě bohatý – má bohatství – pro nás pro všechny tak oslňující slovo.

Jsou skutečně tito lidé šťastní? Můžeme skutečně hovořit o štěstí? Možná ano, možná ne. Ale záleží na nás, jak budeme chápat pocit štěstí.

Myslím si, že pocit štěstí nosí každý z nás v sobě, ale ne každý je schopen správně vyjádřit, co je to štěstí či co pro něho štěstí znamená. Štěstí pro mne může být vše, co jsem řekl, štěstí může být pro mne už i jen fakt, že jsem na tomto světě, že žiji, že jsem součástí rodiny

„Jsem proti“, řekl žaludek a zvedl se. ( fejeton)

Jednoho dne, asi před půl rokem, přinesla maminka domů oběd ze školní jídelny, aby nemusela večer připravovat nějakou pracnou večeři, neboť ten den potřebovala zařídit jiné naléhavějších věci. A tak jak to bývá, odnese to doma vždy rodina v podobě tzv. odbyté večeře. Musím ještě podotknout, že v tu dobu jsem byl už celý den doma, neboť jsem měl pořádnou rýmu. Ale nic tehdy nebránilo tomu, abych nesnědl přinesené jídlo.

Druhý den jsem se v posteli potil z rýmy a v odpoledních hodinách, asi kolem páté hodiny, jsem pociťoval nějaké žaludeční potíže. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost, protože ten den jsem moc nejedl, a tak jsem jen stroze řekl : „ Mami, je mi nějak divně od žaludku.“ Pak jsem se šel raději dívat na televizi, abych se trochu odreagoval.

Asi za dvě hodiny zadrnčel telefon. Protože byl v televizi zajímavý pořad, neběžel jsem k telefonu, jak to obvykle dělám, proto zvedl telefon tatínek. Když skončil telefonní rozhovor, přišel do pokoje a oznámil : „ Právě mi volala vychovatelka z internátu, že asi už 60 dětí zvrací a 2 žáky již odvezla sanitka do nemocnice. Podezření je na salmonelózu, prý ze včerejšího oběda, na polévku nebo špagety s omáčkou.“ Sotva jsem vyslechl tuto zprávu, pěkně ve mně hrklo. Rodiče si ze mne okamžitě začali dělat legraci, protože jako jediný z nich jsem měl polévku. Zatím však mé potíže byly snesitelné, a tak jsem zvracející studenty vypustil z hlavy.

Netrvalo však dlouho, jen asi tak půl hodiny, potíže zesílily a já jsem se s divným pocitem začal loudat k záchodu. Došel jsem právě včas, abych znovu viděl svůj „ oběd „ v záchodové míse, ale tentokrát už v jiné podobě než v té „ včerejší „. Podivné zvuky něčeho, co dopadá na vodní hladinu, upozornily maminku, že se něco děje, a tak volala : „ Martine, co tam děláš?“ Zrovna ne moc nadšeně jsem odpověděl : „ Zvracím.“ Maminka si myslela, že si dělám tentokrát legraci já z ní , a hned se ozvalo : „ Nedělej si srandu !“ Bohužel jsem musel odpovědět, že si srandu nedělám. Když se maminka přesvědčila, že mluvím pravdu, hned mě poslala do postele a divila se, cože se to se mnou děje.

Během dalších dvou hodin jsem musel navštívit onu místnost asi čtyřikrát. Někdy kolem desáté hodiny večerní, když jsem už asi třičtvrtě hodiny nezvracel, usoudila maminka, že bych měl něco sníst.. Alespoň rohlík. Poslechl jsem, ale po pozření rohlíku můj žaludek však řekl :“ Jsem proti “ a zvedl se opět. A já si mohl snězený rohlík znovu prohlédnout. Za půl hodiny jsem pod nátlakem starostlivé maminky vypil ochucenou minerálku, ale výsledek byl naprosto stejný jako u rohlíku. O půlnoci, tentokrát já sám, jsem se zkusil napít obyčejné vody, ale i tentokrát, řekl můj žaludek : „ Jsem proti!“ A teprve po tomto třetím pokusu jsem boj se žaludkem vzdal i já.

Naštěstí jsem se z potíží už druhý den dostal, ale horší byl výsledek u „ zvracejících“ studentů, neboť do půlnoci jich bylo postiženo daleko více a následující den musel pan ředitel – tatínek – vyhlásit mimořádné volno ze zdravotních důvodů, neboť nebyla postižena zažívacími potížemi jenom většina studentů, ale i většina učitelů.

Já se od té doby zařekl, že nesním už žádné jídlo ze školní jídelny, ale realita je někdy opravdu jiná.

Osnova : 1. Úvod – oběd ze školní jídelny

2. Stať – náznak žaludečních potíží

- telefonát

- žaludeční potíže

- marné pokusy ke zklidnění žaludku

3. Závěr – mimořádné volno

Příběh (vyprávění)

Během letošních prázdnin jsem občas pobýval, a to většinou jen na jeden den, s rodiči v Bechyni na chatě. Jak to tak u mne bývá, nejsem typ člověka, který by rád trávil prázdniny pletím zeleninových a květinových záhonů, sekáním dřeva, natíráním plotu a podobnými pracemi, v kterých se vyžívají rodiče, proto můj pobyt spočíval jen v příležitostných jízdách na kole. Ráno v devět hodin jsem nasedl na kolo a za hodinku jsem byl na místě. Cesta na chatu byla samozřejmě vždy příjemná, i když dala pěkně zabrat mým svalům. Protože silnice vede přímo od domu až téměř k chatě, nic kromě aut nerozptylovalo můj pohled na krásnou poklidnou přírodu, kterou jsem se kochal od Plané přes Malšice do Bechyně. Můj příjezd na chatu byl vždy velice vítán. Nestačil jsem ani zavřít za sebou vrata a už jsem slyšel mamku, jak volá: „Sláva, Martin je už tady!“ Rodiče mě okamžitě po příjezdu zapojili do příležitostné práce. Proto jsem se těšil, až konečně zase šlápnu do pedálu a budu uhánět o sto šest k domovu. Tak se také jednoho dne stalo. Byl jsem vybaven na zpáteční cestu přímo dokonale. Na ruce jsem natáhl cyklistické rukavice, z cyklistické tašky vyndal kazetový přehrávač, do něhož jsem vložil kazetu s oblíbenými písničkami, a upevnil ho k pasu. Do uší sluchátka, nasadil sluneční brýle a konečně vyrazil směr Tábor. Zpáteční cesta rychle ubíhala, neboť mě hnala kupředu představa, že se ještě vykoupám v řece. Nebyla mi cizí myšlenka zkrátit si zbytek trasy z Plané přes lesní cestu a být tak u vody dříve. Jak rozum kázal, tak jsem činil. Ale ejhle, sotva jsem se dostal do polovičního úseku lesní cesty, v tom se to stalo. Nevím jak a proč, ale najednou jsem ležel na zemi jak široký tak dlouhý a plácal jsem se jako ryba ve vodě v nádherné louži. Samozřejmě veškeré oblečení se nasáklo vodou jak mycí houba a já se s pocitem studu pomalu zvedal z louže. A tak jsem zbytek cesty dokulhal za doprovodu kola domů.

Reklama

Všichni známe slova…něco sladkého pro děti, ta ledová svěžest, vydrží tak dlouho a dlouho, ta skvělá chuť. Kdo by neznal známá slova chrlící se na nás z televizní obrazovky, aby upoutala prostřednictvím reklamy nás, televizní diváky, jako budoucí zákazníky pro koupi žvýkačky. Ano, kdo z nás se neoddal lákavé představě chutě a svěžesti známé neznámé žvýkačky.

Hned druhý den vyrážíme do obchodu, abychom uspokojili touhu po její koupi. Když ji držíme v ruce a nezajímáme se, kam zrovna dopadl její obal, přímo obřadně ji vložíme do úst. A pak žvýkáme, žvýkáme a žvýkáme v domnění, že si vychutnáme tu chuť, tu svěžest, kterou nám slibovala reklama. Ale ejhle, kam se poděla ta dlouhost a dlouhost slibované chutě? Nám je jasné, že to byla jen chvíle, co chvíle, jen chvilka té rozkošné chutě na jazyku. A pak už nic. Jen něco gumového, nechutného, tahavého. Něco, co už nemá nic společného s tou sladkou, jemnou chutí na začátku žvýkání. Co teď ? Kam s ní ? No přece se žvýkačkou ? Se žvýkačkou? Je to ještě žvýkačka? Toť problém! Je tu však jednoduché a rychlé řešení, ale jak pro koho. Dát ji do odpadkového koše, spláchnout do záchodu či jen tak ji odhodit na trávník. Jednoduché, pokud se zrovna nacházíme doma nebo venku. Ale co když se jí zapomeneme zbavit a máme zrovna namířeno do školy? Pak jde s námi i žvýkačka, protože je s námi tak bytostně spojena, že si neuvědomíme naše žvýkání při hodině, o přestávce a ani , když jdeme do jídelny na oběd. Pak už nastává opravdu vážný problém. Kam s ní ?

Nehledě na slušné vychování končívá tato žvýkačka přilepená někde pod stolem, na podnosu, na talíři nebo spíše pod ním. A chudáci paní kuchařky, které pak zápasí s jejím odstraňováním. V lepším případě pak žvýkačka s námi projde druhým stupněm přežvykování i s jídlem. A pak s konečnou platností buď doplní náš žaludek, nebo vítězoslavně končí po našem odchodu z jídelny někde na podlaze čí v odpadkovém koši.

Vlastenectví

Co to je vlastenectví? Nejspíše to bude jedna krásná lidská vlastnost, která vznikla již hodně dávno, když začaly vznikat první státy. Každý z nás se musel narodit v některém tomto státu na světě a již od narození vnímá, že je jeho součástí a že je pro něho velice důležitý. Naše země je pro nás vlastně jakýsi velký domov bez kterého by nemohly existovat naše menší domovy, kde žijeme s našimi rodinami. Již od narození se o nás naše země stará a snaží se pro nás dělat jen to nejlepší, což bohužel neplatí pro celý svět. To nejmenší co můžeme pro naší zemičku udělat na oplátku, je projevení našeho vlastenectví, což je vlastně vyjádření naší lásky k místu, kde žijeme, které nám dává pocit bezpečí.

Přináší nám ale vlastenectví vždy jen radost? Někdy vlastenectví nemusí přinášet jen dobré věci, příklad je druhá světová válka, kde lidé za projev vlastenectví přicházeli o život, ale pro nás ostatní to byli hrdinové, kteří projevili lásku k rodné zemi tak silně, že za ní položili život. Vlastenectví má však i své světlé stránky. Nejznámější světlá stránka vlastenectví pro nás je nejspíše semknutí národa, když se hraje nějaký mezinárodní fotbalový nebo hokejový zápas. Naše úspěchy nebo porážky se většinou projevují na duši nás všech. Zatímco neúspěch znamená velké zklamání a mnohdy i slzy, úspěch naopak vyvolává u všech lidí vlnu vlastenectví a hrdosti na svou národní příslušnost.

Vlastenectví je prostě něco, co spojuje lidi jednoho národa k sobě a pouto mezi nimi je v určitých chvílích ohrožení nebo naopak velké radosti, tak velké, že se dá jen velice těžko přetrhat.

Vánoce (vyprávění)

Rok nám uplynul jako voda a na mě opět čekalo jedno z mých nejoblíbenějších období, možná dokonce to nejoblíbenější, a to Vánoce. Jelikož je tu máme jen jednou za rok, tak jsem se jako každý rok velice těšila a představovala si, jak je prožiji.

Vánoce však nejsou jen těch pár dní, co jsou svátky, a jeden den, co se nadělují dárky, ale pro mnohé z nás začínají Vánoce již o několik dní, týdnů, možná i měsíců dříve. A to tehdy, když začínáme shánět dárky pro naše příbuzné a známé. Tato činnost je mnohdy velice namáhavá a při takovýchto nákupech nesmíme doma zapomenout pár věcí, hlavně nervy, na které si však při nákupech musíme dát veliký pozor, abychom jsme je někde neztratili. Když máme tedy vše nutné s sebou, tak můžeme vyrazit do města. Jako nejvhodnější se mi letos jevilo začít v našem velkém obchodním domě, kde mám většinou docela slušnou šanci, že si něco vyberu, a kdyby náhodou ne, tak to mám blízko ke konkurenci, kde se už něco najít musí, ať chci nebo ne. Většinou to bývá, že hledám tak dlouho, protože chci, aby koupený dárek byl co nejlepší, že nakonec nic nenajdu a pak musím den před Štědrým večerem to zachraňovat nějakým rychle koupeným dárkem. Pak se celý den ujišťuji, že nemohl být lepší a přesto, že je koupený ve spěchu, je to ten nejlepší, který jsem mohla vybrat. Ale letošní rok se nad mou vybíravostí asi i „ten nahoře“ smiloval a já jsem nakoupila všechny dárky během jediného dne. Ani jsem kvůli nim nemusela obíhat celý Tábor. A jako by toho nebylo málo, tak dárky se mi až neobvykle líbily, což je, pro takového člověka jako já, docela těžká věc. Spokojená na maximální úroveň jsem tedy zakončila první etapu mých letošních Vánoc.

Ta druhá a jediná neoblíbená, je každoroční vánoční úklid. Jako by nestačilo to, že musíme všichni lítat po celém bytě, ale ještě jsou všichni nervózní, a jak říká moje babička, tak po sobě před Vánocemi štěkáme, jak psi. Ale na druhou stranu to k Vánocům neodmyslitelně patří, přece jen nežijeme v době kamenné, a proto všichni toto nutné zlo každý rok podstoupíme a co je nejdůležitější, tak i přežijeme bez vážnější újmy na zdraví.

Když je všechno připraveno a uklizeno, už nám zbývá jen jediná věc, a to je připravení stromečku a večeře. Do večeře se mamce a babičce nikdy nemíchám, ale zdobení stromečku to je moje a niko mi nesmí šáhnout na práci. Jediná pomoc, kterou dovolím, je umístění stromečku do stojanu, což není práce jen pro jednoho člověka, ale většinou si vyžádá nějakou tu přiloženou ruku k dílu. Když stromeček sedí nebo spíše stojí, tam kde je jeho místo, tak začíná moje nejoblíbenější pracovní činnost, kterou je zdobení. Nemyslete si, že zdobení stromečku je nějaká primitivní věc a že si tam můžete zdobení nandat dle libost. I taková činnost, jako ozdobení stromku má svá pravidla. Pravidlo první, začíná se od špičky. A abych to neměla tak jednoduché, máme každý rok stromeček až do stropu, takže umístění špičky většinou vyžaduje i výstavbu lehkého lešení, tou je většinou židle. Když je špička na svém místě, může se pokračovat. Další na řadě přesně podle plánu jsou elektrické svíčky. Svíčky vždy věším od shora dolů, a když jsou všechny na stromečku, tak udělám většinou zkoušku funkčnosti, abych přišla na to, že nefungují. V takovémto případě se musí zjistit, která svíčka je prasklá, což už tak zábavné není, ale dá se to. Po zprovoznění všech svíček už přichází jen hezké chvilky, když se na stromeček věší ozdoby a cukroví. Taková hezká chvíle může být úplně zničena, pokud se stromeček rozhodne spadnout. Třeba tak jako se to u nás stalo vloni. V podstavci nedržel moc pevně, a když sem zdobila, najednou z ničeho nic byl stromeček dole a ozdoby po celém pokoji, bohužel v několika dílech. Ale i to se stává a ani tato příhoda nám loňské svátky nezkazila, však ozdob máme doma na tři takové stromky. Asi po hodinové práci je konečně stromeček hotov a s ním i poslední velká práce. Teď už se můžeme začít těšit na dárky.

Náš vánoční večer vždy začíná večeří, při níž nám ještě hrozí riziko, že se podíváme do nemocnice, když máme v krku o jednu kost víc, než nás učili v biologii. Zvláště já mám z kostí v rybě docela hrůzu a nikdy si večeři tolik neužiji. Nějaká ryba se dá překonat a po ní už nastává okamžik, na který se těší několik miliard lidí celého světa, který je pouze jednou za rok, a to je rozbalování dárků. Ani letos mě babičky nezklamaly a opět jsem našla pod stromečkem ponožky a ne jen jedny. Za těch pár Vánoc, co jsem již prožila, jsem si ale zvyknula, že ponožky prostě pod stromeček patří. Už sem si i vypěstovala jistou radost, kterou mám z dostání praktického dárku. Krom ponožek jsem ale dostala i jiné věci, třeba knížku nebo něco jiného, co jsem si přála. Ať však dostanu cokoliv, ze všeho mám velkou radost, ale největší dárek je vždy pro mne jen ten jeden, že jsme s celou rodinou pohromadě. Když Štědrý večer skončí, tak nás čeká už jen odpočívání, přejídání se, dívání se na televizi, jedním slovem prostě vánoční pohoda a odpočinek. Vánoce jsou jistě moje nejoblíbenější období v roce.

Předsevzetí (fejeton)

Asi každý z nás si někdy dal v životě nějaké předsevzetí, ať to bylo na nový rok nebo jen tak. Předsevzetí si lidé nejspíše dávají, protože se jim něco v jejich životě nelíbí a chtěli by to změnit. Jenže, jedna věc je si nějaké předsevzetí dát a jiná ho splnit. Kdybych měl hodnotit plnění předsevzetí podle sebe, tak těch předsevzetí asi moc nesplníme, tak proč si je vlastně dáváme? Předsevzetí mohou být různá od těch jednoduchých, které ostatním lidem připadají k pousmání, například, že si nebudu kupovat každý den tabulku čokolády až po ta velká, který razantněji ovlivňují náš život, jako je přestat kouřit a pít, věnovat více času rodině a podobně. V každém případě mají tato předsevzetí jedno společného. Nutí nás na něco myslet, ně co pro sebe nebo pro jiné udělat a hlavně nás v nás probouzí pocit povinnosti, kterou jsme si sami určili. Právě pro tyto vlastnosti je dobré, aby si každý člověk alespoň jednou za čas nějaké to předsevzetí dal a snažil se ho vyplnit. I když se mu to třeba nepodaří, tak se dá ale předpokládat, že neporušil své předsevzetí hned a alespoň chvilinku dělal něco co mu připadalo správné a třeba je to dobrý základ, aby se přeci jen jednou ono naše dané předsevzetí vyplnilo a naplnilo svůj účel.

Maturák (proslov)

Vážení rodiče, učitelé a všichni zde přítomní, dovolte mi, abych Vás přivítal na maturitním plesu třídy 4L. Nejdříve bych rád poděkoval všem učitelům za výdrž v minulých 4 letech, ale největší poděkování za celou naši třídu patří jistě našim rodičům, kteří nás v uplynulých letech více či méně podporovali a určitě mají největší zásluhu na tom, že tu dnes stojíme celá třída.

Za dobu našeho studia jsme strávili mnoho dobrého a někdy i zlého, ale určitě nikdo z nás nelituje, že poslední 4 roky života strávil právě na této škole. Ještě mi dovolte, abych zmínil naše dva spolužáky, kteří bohužel letos nemohou maturovat s námi, jelikož jsou na škole v zahraničí, aby poznali svět a zdokonalili se v cizích jazycích. Jsou to Petr Brůžek, který odjel do Spojených států, a Pavel Nousek, který je v Jihoafrické republice. Pevně věříme, že pro ně tato expedice dopadne dobře a za rok se k nám vrátí, aby mohli odmaturovat s další třídou Lycea.

Doufám, že na naši třídu budete všichni vzpomínat v dobrém a na dnešní maturitní ples naší třídy si vzpomenete jako na příjemnou „tečku“ první třídy Technického Lycea, která má tu čest odmaturovat právě na táborské průmyslové škole. Přeji vám všem pěkný večer a příjemnou zábavu.

Florbalový zápas (vyprávění ze sportovního prostředí)

Většina lidí z mého okolí asi ví, že velice rád sportuji a můj nejmilejší sport je basketbal. Kromě basketbalu mě však v poslední době velice zaujal sport, který se v současné době v naší zemi velice rozmáhá, a to sice florbal. Začal mě bavit v takové míře, že jsem začal docházet na tréninky týmu Sokol Tábor. Netrvalo to ani moc dlouho a byl jsem na svém prvním florbalovém turnaji, kde můj tým skončil na 2. místě. Po tomto turnaji jsem bohužel nemohl chodit na tréninky tak často, protože jsem se musel věnovat svému hlavnímu sportu, basketbalu. I přes mou malou docházku na tréninky jsem dostal důvěru trenéra a byl jsem pozván na krajské finále proti TJ Sokol Písek o postup na republikové finále. Nabídku jsem samozřejmě využil a na blížící se zápas jsem se velice těšil.

V sobotu 10. dubna, v den zápasu, jsme všichni měli sraz před vlakovým nádražím, kam jsme přišli všichni téměř včas, ale díky dostatečné časové rezervě jsme se nemuseli bát, že bychom zápas nestihli. Když byli na místě všichni hráči i oba naši trenéři, nic nebránilo tomu, abychom vyrazili na cestu. Rozdělili jsme se do aut a vyrazili. Asi po necelé hodině jsme přijeli před halu, kde se měl zápas odehrát. Trochu nás zklamalo, že na místě byl jen tým nějakých malých chlapců a nikdo z organizátorů. Náš trenér po chvilce běhání alespoň sehnal klíč od šatny, takže jsme se mohli jít převlíct a obhlídnout halu.

Někdy kolem čtvrt na devět k nám do šatny přišel nějaký muž, který se začal bavit s naším trenérem. Po chvilce odešel a trenér nám vysvětlil, že s největší pravděpodobností podáme protest, aby se zápas kontumoval, protože do začátku zápasu chybělo necelých 15 minut a hřiště nebylo ještě připraveno. Bylo nám všem jasné, že za necelou půlhodinu i s povolenou 15ti minutovou časovou rezervou to rozhodně tým Písku nemůže stihnout. Šli jsme se tedy alespoň na hřiště rozcvičovat a odpočítávat soupeři čas. Organizátoři čas začátku opravdu nestihli a my jsme se pomalinku začali radovat z postupu, i když jsme si sem přijeli spíše zahrát. Pak se ale situace výrazně obrátila, jelikož v propozicích pro turnaj nebylo zapsané, kterým zápasem se začne, a organizátoři turnaje určili jako první zápas malého florbalu. Protest se tedy nekonal, a proto jsme se museli začít spoléhat na své dovednosti a připravit se na zápas.

Měli jsme asi 50 minut času, které jsme využili k probrání strategie s trenérem, rozdělení hráčů na útočné a obranné řady a na sledování zápasu v malém florbalu. Kolem 10. hodiny náš zápas konečně začal. První třetina dopadla vyrovnaně, druhá byla pro nás bohužel velice tragická, když jsme inkasovali 4 góly, a stejný byl i náskok soupeře před poslední třetinou. První věta našeho trenéra po skončení 2. třetiny byla: „To jsem od vás nečekal, ale ještě jsme neprohráli, pořád to můžeme dohnat, vím to.“ Do třetí třetiny jsme tedy šli s tím, že tam necháme všechno. Dlouho se hrálo bez gólu, ale pak jeden přeci jen padl, bohužel však do naší branky. Prohrávali jsme 5 gólů a do konce zbývalo 8 minut. Trenér na nás po inkasované brance zakřičel: „Ještě to nevzdáme“. Trochu jsme pozměnili taktiku a trenér nás začal rychleji střídat. Během 4 minut jsme dali 3 góly a dotáhli se na rozdíl pouhých 2 branek. Do konce zbývalo pořád ještě dost času. V té době jsme asi všichni začali věřit, že by to ještě šlo. Pak však pro nás přišla velká rána v podobě 2 slepených gólů do naší sítě a naše naděje byly pryč. Soupeř pak přidal ještě jeden gól v závěru a dokázal nám, že i on umí rozhodovat zápasy během pár minut. S porážkou jsme tedy odcházeli do šatny.

Po příchodu do šatny nám trenér řekl větu, kterou jsme všichni přijali jako pravdivou: „Byli jste lepší, ale bohužel jste doplatili na to, že všichni chcete útočit a dávat góly, příště vyhrajeme.“ Všichni jsme si asi v duchu říkali, jak jsme mohli tolik prohrát, když jsme byli opravdu individuálně daleko lepší. Bohužel našemu týmu chyběla lepší sehranost. Sbalili jsme si své věci, šli k autům a na prohraný zápas jsme již radši nemysleli. Jen na trenérovi bylo vidět, že je trochu zklamán, že nás chtěl vidět na tom republikovém finále. Ale příště určitě vyhrajeme!

Vánoční stres (fejeton)

Rok nám uplynul jako voda a na nás opět čekalo jedno z našich nejoblíbenějších období, možná pro některé dokonce to nejoblíbenější, a to Vánoce. Jelikož je tu máme jen jednou za rok, tak se všichni velice těšíme a každý si v duchu představuje, jak je v klidu a míru prožije nejlépe na gauči před televizí s mísou cukroví na klíně.

Vánoce však nejsou jen těch pár dní, co jsou svátky, a jeden den, co se nadělují dárky, ale pro mnohé z nás začínají Vánoce již o několik dní, týdnů, možná i měsíců dříve. A to tehdy, když začínáme shánět dárky pro naše příbuzné a známé. Tato činnost je mnohdy velice namáhavá a při takovýchto nákupech nesmíme doma zapomenout pár věcí, hlavně nervy, na které si však při nákupech musíme dát veliký pozor, abychom jsme je někde neztratili. Když máme tedy vše nutné s sebou, tak můžeme vyrazit do města. Jako nejvhodnější se většině lidí jeví začít v nějakém velkém obchodním domě, kde máme většinou docela slušnou šanci, že si něco vybereme, a kdyby náhodou ne, tak to máme blízko ke konkurenci, kde se už něco najít musí, ať chceme nebo ne. Většinou to bývá, že hledáme tak dlouho, protože chceme, aby koupený dárek byl co nejlepší, že nakonec nic nenajdeme a pak to musíme den před Štědrým večerem zachraňovat nějakým rychle koupeným dárkem. Pak se celý den ujišťujeme, že nemohl být lepší a přesto, že je koupený ve spěchu, je to ten nejlepší, který jsem mohly vybrat. Občas se najdou i lidé, kteří mají to štěstí, že se jim náhodou podaří koupit dárky během jediného dne, ani kvůli nim nemusejí obíhat celé město a vystačí si s jedním obchodním střediskem. Ale co si budeme povídat, takovéto věci se většinou nestávají. Alespoň na ty Vánoce touží být každý originální a nakoupit všechny dárky na jednom místě je pro většinu z nás naprosto nemyslitelné. Když se nám tedy nakonec přeci jen podaří všechny dárky nakoupit, ukončili jsme tím první etapu Vánoc.

Ta druhá nejméně oblíbená, je každoroční vánoční úklid. Jako by nestačilo to, že musíme všichni lítat po celém bytě, ale ještě jsou všichni nervózní, a jak s oblibou říká moje babička, tak po sobě před Vánocemi štěkáme, jak psi. Ale na druhou stranu to k Vánocům neodmyslitelně patří, přece jen nežijeme v době kamenné, a proto všichni toto nutné zlo každý rok podstoupíme a co je nejdůležitější, tak i přežijeme bez vážnější újmy na zdraví.

Když je všechno připraveno a uklizeno, už nám zbývá jen jediná věc, a to je připravení stromečku a večeře. Do večeře se mamce a babičce nikdy nemíchám, ale zdobení stromečku to je moje a niko mi nesmí šáhnout na práci. Jediná pomoc, kterou dovolím, je umístění stromečku do stojanu, což není práce jen pro jednoho člověka, ale většinou si vyžádá nějakou tu přiloženou ruku k dílu. Když stromeček sedí nebo spíše stojí, tam kde je jeho místo, tak začíná moje nejoblíbenější pracovní činnost, kterou je zdobení. Nemyslete si, že zdobení stromečku je nějaká primitivní věc a že si tam můžete zdobení nandat dle libost. I taková činnost, jako ozdobení stromku má svá pravidla. Pravidlo první, začíná se od špičky. A abych to neměl tak jednoduché, máme každý rok stromeček až do stropu, takže umístění špičky většinou vyžaduje i výstavbu lehkého lešení, tím je většinou židle. Když je špička na svém místě, může se pokračovat. Další na řadě přesně podle plánu jsou elektrické svíčky. Svíčky vždy věším od shora dolů, a když jsou všechny na stromečku, tak udělám většinou zkoušku funkčnosti, abych přišla na to, že nefungují. V takovémto případě se musí zjistit, která svíčka je prasklá, což už tak zábavné není, ale dá se to. Po zprovoznění všech svíček už přichází jen hezké chvilky, když se na stromeček věší ozdoby a cukroví. Taková hezká chvíle může být úplně zničena, pokud se stromeček rozhodne spadnout. Třeba tak jako se to u nás stalo vloni. V podstavci nedržel moc pevně, a když sem zdobil, najednou z ničeho nic byl stromeček dole a ozdoby po celém pokoji, bohužel v několika dílech. Ale i to se stává a ani tato příhoda nám loňské svátky nezkazila, však ozdob máme doma na tři takové stromky. Asi po hodinové práci je konečně stromeček hotov a s ním i poslední velká práce. Teď už se můžeme začít těšit na dárky.

Slohové práce

Kontakt