ZÁKLADNÍ MLUVNICE
1. Druhy řeči :
přímá (uvozovací věta + přímá řeč) Eva navrhla : „ Půjdu s tebou.“
nevlastní přímá řeč (bez uvozovek) Eva navrhla, půjdu s tebou.
nepřímá řeč (mluvčí o jiném něco povídá) Eva navrhla, že půjde se mnou.
polopřímá řeč (řeč postavy se včleňuje do autorské řeči – užití 3.osoby) Spěchal, nedíval se na hodinky, přece to musí stihnout.
2. Principy třídění slovních druhů :
morfologické hledisko (ohebná – skloňovat, časovat x neohebná – nedají skloňovat, časovat)
sémantické hledisko (plnovýznamová slova – podst.jm., příd.jm., slovesa, příslovce, citoslovce x neplnovýznamová slova – předložky, spojky, částice)
syntaktické hledisko (jakým větným členem jsou slovní druhy ve větě – neurčují se předložky, spojky, citoslovce, částice // podst.jm. – podmět, předmět...
Podstatná jména : názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů
druhy : obecná x vlastní; konkrétní x abstraktní, podle rodu – m., ž., stř.
mluvnické kategorie :
rod – kategorií podst.jm.; u příd.jm., číslovek, zájmen určuje rod řídící podst.jm.; některé slovesné tvary určují rod – slovesa rodová; (kolísání rodu : rez // škodlivá/vý, Stáňa // on/ona, Jindra // váš/vaše
!! mluvnický rod někdy neodpovídá přirozenému (biologickému) – děvče, žabec
číslo – vyjadřuje číselné vztahy reálné skutečnosti / sg. x pl. /
!! mluvnické číslo není někdy totožné a označením počtu (hromadná, látková, pomnožná) pomnožná (mají tvary č.mn., vyjadřují 1 věc : kalhoty, kamna), hromadná (mají tvary č. j., vyjadřují více věcí téhož druhu : dříví, žactvo), látková (mají tvary č. j., vyjadřují část nebo celek)
pomnožná: Javorníky, Čechy, Beskydy, Karpaty, Litoměřice, Hradčany, Slovanstvo, Vysočany, záda, dveře, housle, sáňky, tepláky, narozeniny, nůžky, brýle, kalhoty, šachy, ústa, nebesa, kamna, játra, vrata, plavky, spalničky, Vánoce, Velikonoce, varhany
hromadná : jehličí, maliní, dříví, stromoví, křoví, loďstvo, obyvatelstvo, dělnictvo, rolnictvo, smrčina, chudina, ptactvo, kamení, stromořadí, žactvo, vojsko, bratrstvo, bratrství, mládež, skot
látková : dřevo, mouka, cukr, voda, sníh, tabák, železo, sůl, beton, žito, písek, mák, hrách
pád – vyjadřuje závislost jména na jiném slově nebo jeho nezávislost
pádové otázky : nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál
!!! zvláštní skloňování podst.jm.označující části lidského těla : oči, uši, ruce, nohy, kolena, ramena, prsa (oči, očí, k očím, pro oči, o očích , s očima / ušima / rukama, / nohama
!!! ale : u neživotného – stůl se čtyřmi nohami, sedátko se třemi nožičkami
!!! dále přizpůsobení koncovek : Zhotovil to svýma vlastníma rukama; pozor kolísání :
děti – kosti, dítě – kuře; sig. + pl. : člověk – lidé, dítě – děti, kůň – koně, lenoch – lenoši, akrobat – akrobati/é, invalida – invalidi/é, favorit – favoriti/é, pohan – pohani/é, bůh – bozi/bohové, datel – datli/datlové, osel – osli/oslové, rak – raci/ rakové, racek – racci/rackové
oslovení : synu, nešťastníku, bože, člověče, manželi, bratře, poslanče, soudce, cizinče, otče, lovče, knězi, koni; 6.p.pl. : králíčcích/čkách, koníčcích/čkách,
!!! soudce – soudce, cizinec – cizinče
Přídavná jména : vyjadřují vlastnosti podst.jm.
druhy : tvrdá (mladý), měkká (jarní), přivlastňovací (otcův, matčin); u některých lze vytvořit jmenné tvary : nemocný – nemocen (zvědav, zemdlen, churav, jist…)
stupňování – pravidelné (červený, červenější, nejčervenější) x nepravidelné (dobrý, lepší, nejlepší; malý, menší, nejmenší;špatný, horší, nejhorší)
odvozují se z nich příslovce (vysoký – vysoce, vysoko; zelený – zeleně)
Zájmena : zastupují jména nebo na ně ukazují
zájmena rodová (pro rod mužský a střední mají různé tvary, u mužského rodu vyjadřují životnost a neživotnost), zájmena bezrodá (pro všechny rody mají stejné tvary)
druhy : osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá (někdo, něco, lecco, čísi, kdosi, bůhvíkdo, všechen, každý..), záporná ( nikdo, nic, žádný…); já (osobní)– mne/mě, mně/mi, mne/mě, o mně, mnou
Číslovky : vyjadřují počet, množství, pořadí
druhy : určité a neurčité (v obojí podobě – základní, řadové, druhové, násobné)
složené číslovky v přepisu slovním píší zvlášť – tj. 255 – dvě stě padesát pět /!! 62 – šedesát dva – dvaašedesát !! za řadovými píše – tečka; násobné končící na – násobný : skloňují podle mladý (pětinásobného), končící na – krát : neskolňují
pozor skloňování : dva, dvou, dvěma, pro dva, o dvou, s dvěma; tři, tří/třech, třem, pro tři, o třech, se třemi; čtyři, čtyř/čtyřech, čtyřem, pro čtyři, o čtyřech, se čtyřmi
Slovesa : vyjadřují děj (činnost) – pracovat, stav – stát, změnu stavu – zčervenat
mluvnické kategorie :
osoba (1.,2.,3.)
číslo (jednotné, množné)
čas (minulý, přítomný, budoucí)
způsob (oznamovací, rozkazovací – jen pro 2.os.č.j., 1.os.č.mn., 2.os.č.mn. /nevzlykej, nevzlykejme, nevzlykejte, neplýtvej, neplýtvejme, neplýtvejte/, podmiňovací přítomný /šel bych ven/ a podmiňovací minulý /šel bych býval ven/
rod (činný – činnost vykonává podmět /Tomáš zatloukl hřebík/, trpný – činnost nevykonává podmět /Hřebík byl zatlučen, Film se promítá/
vid (dokonavý – řekli, pozavíráš; nedokonavý – naklekala, drželo)
třída (1. – 5.), vzor (…)
přechodníky : přítomný (od 3.os.č.mn.od kmene přítomného – končí na – ou / koncovky –a (rod m. č.j.), –ouc (rod ž. + stř. č.j.), – ouce (rod m., ž., stř. čísla mn.) = nesou : nesa, nesouc, nesouce; (od 3.os.č.mn.od kmene přítomného – končí na – í / koncovky –e/ě (rod m. č.j.), – íc (rod ž. + stř. č.j.), – íce (rod m., ž., stř. čísla mn.) = kreslí : kresle, kreslíc, kreslíce
minulý (od 3.os.č.j. od kmene minulého – před – l je souhláska / koncovky – 0 (rod m. č.j.), – ši (rod ž. + stř. č.j.), – še (rod m., ž., stř. čísla mn.) = nesl : nes, nesši, nesše; (od 3.os. č.j.od kmene minulého – před – l je samohláska / koncovky – v (rod m. č.j.), – vši (rod ž. + stř. č.j.), – vše (rod m., ž., stř. čísla mn.) = skočil : skočiv, skočivši, skočivše
Příslovce : vyjadřují bližší okolnosti děje, nebo stupeň vlastnosti a stupeň předmětu
druhy : místa, času, způsobu – míry, příčiny
příslovečné spřežky (spojení předložky a jiného slova) – píší dohromady – nahlas, nahoru, napravo, vlevo, zčásti…;
stupňování : pravidelné (zdravě, zdravěji, nejzdravěji; měkce, měkčeji, nejměkčeji) x nepravidelné ( dobře, lépe, nejlépe)
Předložky : vyjadřují okolnosti a vztahy větných členů vyjádřených podst.jm., zájmenem k jiným větným členům
druhy : vlastní (v, z , nad, přes…) x nevlastní (kolem, skrz, kvůli, kromě, díky, vůči, mimo, vyjma, mezi)
Spojky : spojují jednotlivé věty
druhy : souřadicí (a, i, či, ale, nebo, ani…) a podřadicí (než, aby, když, ačkoli…)
Částice : uvozují samostatné věty, naznačují jejich druh, vyjadřují : přání, hodnocení, míru jistoty, zdůraznění, popírání nebo přitakání; nejsou větnými členy (ať, asi, zvláště, kéž)
Citoslovce : označují city, nápady, hlasy, zvuky (ach, fuj, bác, křup, ťuk…)
3. Obohacování slovní zásoby :
změnou významu (jádro – v ovoci pak atomu)
tvořením nových slov (odvozováním, skládáním, zkracováním)
spojováním slov v sousloví (základní umělecká škola)
přejímáním slov z jiných jazyků (původní podoba jazyka/pravopisu – abbé, revue, interview; počešťování – tramvaj, hokej, téma; zachování délky – árie, angína, parfém;
!!! bez délky píší, i když vyslovuje tak i tak – literatura, brožura, !!! ale – citron x citrón, bižuterie x bižutérie), původní s, z – zdomácnělá slova/výslovnost –z, píše –z ,ale i – s ( kurz x kurs, renezance x renesance, pulz x puls)
4. Tvoření slov :
odvozováním (předpona, kořen (základové slovo), přípona, koncovka); slovotvorný základ – společná část slova základového i odvozeného
skládáním (složeniny vlastní – za pomoci -o, -e, -i = velkoměsto, dějepis, Kazimír x složeniny nevlastní – tzv. spřežky = zeměkoule, okamžik, pravděpodobný)
zkracováním (zkratky – z počátečních písmen = OSN, ODS, ČVUT x zkratková slova
z počátečních slabik = Čedok, Sazka)
5. Význam slova : jednoznačné slovo (jeden význam) x mnohoznačné ( více významů); homonyma (souzvučná slova) – slova stejně píší, ale jiný význam; nejsou mnohoznačná – vycházejí z různého základu, mají odlišný význam, ve slovníku zvlášť uvedena (pravá homonyma x nepravá homonyma ; ta jako = homofony – stejně znějí, gramaticky neshodné (let – led, milý – milí); homografy – různě znějí, gramaticky shodné (panický // výslovnost panycký; panický // výslovnost panický) ( dementi // výsl. dementy ve významu popření; dementi // výsl. dementi ve významu zhrubělého výrazu, ve významu psychologickém); synonyma (souznačná slova) – slova různě píší, ale stejný nebo podobný význam
antonyma – slova opačného/protikladného významu (tma – světlo, kuřák – nekuřák, nad – pod …), záporná antonyma = synonymy : blízko – nedaleko, velký – nemalý
6. Zásady spisovné výslovnosti : nutno dodržovat správnou výslovnost
soustava českých hlásek : samohlásky (dlouhé, krátké), souhlásky (znělé, neznělé : znělé – b, v, d, ď, z, ž, g, h; neznělé – p, f, t, ť, s, š, k, ch) – sbírat /zbírat/ – s = neznělá, b = znělá, celá skupina vysloví zněle, proto s mění na z; knížka /kníška/ - ž = znělá, k = neznělá, celá skupina vysloví nezněle, proto ž mění na š
chyby : nadměrné dloužení samohlásek – prápor, pívo; nadměrné krácení samohlásek – pudu domu, dolu, vynechávání hlásek – pudu /půjdu/, řbitov /hřbitov/, řeben /hřeben/, koska /kostka/
!!! správně : dcera /cera/, srdce /srce/, jsem /sem i jsem – při důraze
zdvojené souhlásky – vyslovuje jako jedna : cenný /cený/, zdvojené samohlásky – vyslovuje každá : modrooký /modrooký/
7. Změny hlásek ve 12 – 14. století :
a – ě – e (duša, dušě, duše); á – ie – í; é – í; aj – ej (vajce –vejce); ý – ej (mlýn - mlejn /zachovalo jen pak v nářečích); ó – uo –ů (kóň, kuoň, kůň); ú –ou (psalo s au do 19.st. : súd – saud – soud); u – i (dušu, duši); ú – í (s dušú, s duší)
8. Slovanské jazyky :
západoslovanské (čeština,slovenština,polština)
východoslovanské (ruština,běloruština,ukrajinština)
jihoslovanské (srbochorvatština, slovinština, makedonština /z nářečí + řecká abeceda vznikla staroslověnština na Velké Moravě/, bulharština
9. Indoevropská jazyková skupina :
indoíránské : indoárijské (indické : S+stř.Indie, V Pakistán, Bangladéš) – bangladéština, hindština, rómština (ČR), íránské ( Írán, Afghánistán, Kurdistán, Zakavkazko) – perština, dardské (Kašmír)
italické : latina, * románských jazyků – západní : portugalština, španělština, galicijština, katalánština, francouzština, okcitánština, rétorománština; východní : italština, rumunština, moldavština
keltské : goidelské : irština, galština, britanské : velština, bretonština
germánské : severní : islandština, norština, dánština, švédština, západní : angličtina, nizozemština, vlámština, lucemburština, němčina, jidiš
baltské : litevština, lotyština
slovanské : viz výše
řečtina :
albánština :
arménština :
10. Slovníky : překladové + výkladové (jazykové, naučné/odborné, zvláštní)
11. Věty podle postoje mluvčího : oznamovací, tázací , žádací – rozkazovací, přací
12. Věty podle složení :
jednočlenné (slovesné – Prší. Bylo dusno. Nekouřit! Mrholí. Bylo jim v tom zabráněno lstí. Stýská se mi. Píchá ho v zádech; jmenné – Východ, nouzový východ, Loupežník! Čapkovy pozdravy, citoslovečné – Achich!, Bouch, bác!)
dvojčlenné (s přísudkem slovesným, jmenným se sponou, s přísudkem jmenným beze spony)
13. Slovní zásoba z hlediska stylistického :
spisovná (neutrální + jazykově zabarvená : slova hovorová, básnická, knižní, odborná) nespisovná (slova obecné češtiny, slang, argot, nářečí)
dobově zabarvená slova (archaismy, historismy, neologismy)
slova citově zabarvená (kladná – lichotná, mazlivá, dětská; záporná – hanlivá, zhrubělá, vulgární)
14. Nářečí : mluva územně omezena/na určitém území :
česká ( středočeská, jihozápadočeská – např. chodské nářečí – r za d : derek, pureš, bure, tera, h : hale, habi, hucho, Heva, hu nás; severovýchodočeská – např. podkrkonošské – u za v : kreu, Václau, slaunej, prauda, er, el za r, l : peršet, terhat; česko-moravská)
hanácká (prodlužování samohlásek – é za ý/í : mlén, nosék, vozék, cép, ó za ú/ou : móka, lóka, vezó, é za ej : dé, véce, ďelé, nélepší, bja, pja : holóbjátko, pópjátko )
lašská (nadměrné krácení samohlásek – aj za ej : daj, vajco; mlyn, dobry človjek, luka, dam, mam, slava, muj)
moravskoslovenská ( ú za ou : súd, múka, dúbek, nesú, berú, é za í : obilé, zelé, řéci,
šč : ešče, ščípat, ščava, ščesťí, krátce : pit, bit, mak, jama, vrana, rana)
!!! Dej mouku ze mlejna na vozejk, Dé móku ze mléna na vozék, Daj muku ze mlyna na vozik, Daj múku ze mlýna na vozík
15. Styly (slohy) : prostě sdělovací, odborný, publicistický, umělecký, administrativní
16. Slohové postupy : informační, vyprávěcí, popisný, výkladový, úvahový, charakterizační
17. Slohové útvary : viz 4.ročník – opakování
18. Syntax : skladba, zabývá se stavbou věty jednoduché a souvětím;
větné členy : podmět (vyjadřuje původce činnosti), přísudek (vyjadřuje, co podmět dělá); druhy : slovesný, jmenný beze spony, jmenný se sponou; přívlastek (rozvíjí podst.jm.; je shodný a neshodný), předmět (závislý na slovese nebo příd.jm.), doplněk (určuje vlastnost, kterou má většinou podst.jm. za určitého děje), příslovečné určení – místa, času, způsobu
(míry, zřetele, prostředku), příčiny, účelu, podmínky, přípustky
všechny vět.členy : holé, rozvité, několikanásobné
vztahy : predikace (přisuzování) – jen u Po + Př ; determinace (určování) – mezi řídícím + závislým členem , např. Po+ Př, Př + Pt ; koordinace (souřadnost) – mezi několikanásob. vět. členy, např. Pk +Pk, Pt + Pt…
souvětí : podřadné (1 hlavní věta + 1 – několik vět vedlejších), souřadné (nejméně 2 hlavní věty + 0 – několik vět vedlejších)
druhy vedlejších vět : podmětná, přísudková, přívlastková, předmětná, doplňková, příslovečná – místní, časová, způsobová, účelová, příčinná (důvodová), podmínková, přípustková
poměry vět hlavních : slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný (důvodový), důsledkový
19. Psaní čárky ve větě jednoduché :
pokud se vyskytuje - několikanásobný větný člen, přívlastek volný, přístavek, samostatný větný člen, oslovení, vsuvka, citoslovce (Brr, to je zima.), doplněk (vyjádřený přechodníkovou vazbou – Otec, opíraje se o hůl, stoupal do schodů.), výčty a vysvětlivky
20. Psaní čárky v souvětí : pokud se vyskytuje – spojení hlavních vět, nejsou-li v slučovacím poměru, mezi větami hlavními + vedlejšími, vložená věta do věty řídící (Kůň, který byl uvázán u ohrady, zařehtal.), vyskytují zdvojené výrazy ve vylučovacím poměru (buď – nebo, buď – či, ať – nebo)
